Své zkušenosti, vášně, sny, svou práci,
své touhy, boly, ztráty, vzruch i mdlobu,
své laury, zapomnění svého hrobu,
svůj rozmar, smích, vtip, stud i resignaci
jak do výhně, v které se všecko ztrácí
v požáru jednom, dobro jenž i zlobu
v proud taví, andělův žalm s pláčem Jobů,
svět plamenů kde tyčí se a kácí,
v své nitro básník bez umdlení hází
a neptá se, co vyjde z této pece,
co v posled v krystal zhraní se a srazí.
Do změti škvárů sáhne rukou smělou
v té víře, démant že tam najde přece,
v němž aspoň na mžik stih’ by krásu celou.