Nebe jako perleťová miska.
Zvolna z ní se rudý měsíc zved,
liljí tisíc v hvozdů stíny blýská,
v mechu, trávě stříbrný zříš květ
a má duše potaji si stýská,
jaký čar můž’ kouzlit – mrtvý svět!
Díky, luno! Takto chtěl bych žíti,
až když v hlíně leta budu spát,
mého ducha jasné vlnobití
mohlo plát a květy v duše tkát,
milenci v nichž divy dvakrát cítí,
v srdci básník píseň tuší ztrát!