Vždycky něco vypravují, mystické co, tajemné...
k duši vždycky vlákna snují v sympatii vzájemné,
nebo její tykadla jsou, k duším cestu hledají,
než se ve záchvěvu sledním mroucím dechem vydají.
Nemohla si lepších poslů cudná Psyché najíti...
Ó, hleď aspoň jedinou z nich v nitro pevně zavříti,
ať tam tiše, zbožně dýchá, tvého světa výsluní,
dechem jásá třpyt a krása, – duše dlí jen ve vůni!