Vůně.

Fialka v suchém listí! Z ňader země to první výdech tajemný a vonný, pln tuchy vlá tak delikátně, jemně sen lásky, Isis, spjat v něm v steré clony.

Pak v pláních hloh vzplá červený a bílý, vře touhou jeho ostrá, sytá vůně, kam hvězdy svoje rozptýlí, tam schýlí se v srdce tíseň, kterou mládí stůně.

A konvalinka v mechu sladce dýše. Těch večerů, v nichž dívčích ňader vlny se při měsíci zachvívají tiše, jsou její zvonky eterické plny!

Sny básníka, jenž alejí rád bloudí, vy, akacie bílé, tlumočíte! tak opojné, až slza v zrak se loudí, na větvi sníte, ostrým hložím kryté!

A jasmín! – Noci v parku opuštěném při promyku hvězd, při labutím stonu sen srdce těžký, zkad se budíš stenem, ó lásko! kde jsou břehy tvé, já tonu!

A růže, hossana to smyslů plesné, v jich dechu hýřit, jaké opojení, na měkký dívčí klín tu hlava klesne při úplňku a při slavičím pění!

Pak lípy kvetou! – Lásky triumf táhne tím těžkým, opojivým, divým dechem, to poledne žeh, které vášní práhne, než kalich rozkoše byl dopit spěchem.

Pak upomínkou karafiát dýchá: to horečné jsou, rozbolené čivy; a v rány srdce pomalu a z ticha svůj pouští reseda dech konejšivý!

Ó ztuchlá vůně balšámu i máty jak stopa plachá po ztraceném štěstí, kam v moře trpké žaloby i ztráty sled ráje zašlého se může snésti!

Zdráv, lekníne, buď, květe Proserpiny, s tou těžkou mrtvou vůní plnou dumy, jak mrtvé rty bych lásky líbal, stíny kde táhnou mrtvých a kde cypřiš šumí.

Tak symfonie vůní rozplítá se nad námi, kol nás v mystickou svou duhu, sta různých tonů v každém ročním čase ti v duši sahá v lese, stráni, v luhu!

Až v posled ze všeho jen zbude matná a trpká vůně vadnoucího listí, jež v podjeseni vichřice rve chvatná, že víří jako hvězdy, když se čistí.

Ó mrtvá vůně, jakou radost mnohou ty zbouzíš v duši, jak se vzduchem chvěješ! Když listů zvadlých tkne se chodec nohou, jak tichou elegii žalů pěješ!

A vzpomínek a touhy, resignace a sladkých snů... Ó dýchej v sny mé jemně, na tebe zvyknu, by mi voněl sladce dech té, jíž každý leká se, dech země!