Tak vedle Smrti spěje Žití,
jak noc vždy kráčí v stopách dnu,
jak bouř a vánek skrze kvítí,
jak skutek vedle snu.
Jdou často ruku v ruce spolu,
že s obtíží lze rozeznat
tu v radosti, tam zase v bolu
jich obou vzdušný šat.
Jsou jako růže květ a blínu
by vzrost na keři jediném,
stín v záři to a záře v stínu –
v nich s resignací jdem.
A věru ani ještě v hrobě
se nevyjasní jejich báj,
neb Smrt i Život nesem v sobě,
jsmeť sami jejich taj.