Tak přes chvíle si pomáháme,
jak v životě to právě jde,
vždy vůle chce a čin se láme
a někdo vždycky trpí zde.
Tak po špikách jdem’, stařec Osud
by nevzbudil se nevrle
a nesem’, jak jsme nesli posud,
dál touhu v duši otrlé.
Ať padnem’ – někam padnem’ vždycky,
buď v nic, buď ženy na ňadra,
nebude jiný osud lidský,
v sled všecko zoufalá jest hra.
V sled všecko jedno, čas vše schvátí,
tvou radost i tvé šílení,
květ vždy tvé uschne na souvrati
a zbude – hrobů mlčení.