Dny vidím růsti, dny umírat vidím,
zřím v tahy dobrým i ničemným lidím,
zřím květ i peň,
knot, pochodeň,
všední to žeň –
co ze všeho naposled sklidím?
Že všední? – Není! To nevěřím přece,
na pohled stejné jsou vždy vlny v řece,
týž strom i mech,
týž mračen spěch,
týž větrů dech,
týž zápas můj, ujít z té klece.
Však na pohled jen to stejné být zdá se,
a vždy tě to v nové překvapí kráse.
Zda všední jest
táž záře hvězd,
či u tvých cest
květ čekanky v rosné své řase?
Den každý je nitkou v šedé té přízi,
leč pod ní tvé srdce buď dětské a ryzí,
jen vřelý buď cit,
jímž vše chceš pít,
milovat, žít,
a všednost rázem ti zmizí.