Kdys na balkoně zřel ji stát,
ve oku a radost a smích v líci,
a v srdci svém to cítil plát –
však, bože, jak to říci!
Pak unášel je tance rej
ve plesu hudby jásající,
hlas lásky volal, čaroděj –
však, bože, jak to říci!
Pak alejí šli pospolu,
po dešti bylo, při měsíci,
nad hlavou dumy topolů –
však, bože, jak to říci!
A leta žil pak zádumčiv,
na listí patřil padající,
a v srdce sáh’ mu smutek niv –
však, bože, jak to říci!
A zázrak! přece zval ji svou,
tisk’ skráň svou těžce zápasící
v noc jejích ňader bouřlivou –
co, bože, teď měl říci!
Až po roce, kdy jako květ
po bouři k němu vzhledla snící,
ve tváři svého děcka čet’ –
to vše, co kdy měl říci.