Pochovali samovraha
bez kněze a bez modlení,
nedali mu ani kříže
lásky věčné na znamení.
Odešli; však přece někdo
nad rovem zaplakal v hoři:
matky láska, jíž předsudek
slepých lidí neumoří.
Odešli; však přece někdo
na rov plakal slzy vroucí:
věrné dívky milování
jako peklo všemohoucí.
A když jaro pestré květy
na vše strany rozesílá,
vyrostla tam ze slz matky
růže vonná, růže bílá.
A kde lkala v těžkém hoři
lásky dívka bledolící,
stíní růže zkrvavělá
samovraha popelnici.
A co lidé zapomněli,
nebe samo učinilo,
když na rakev místo slzí
rosu svou i květy lilo.
Nade hrobem o půlnoci,
viz, dvě hvězdy mocně planou:
duše matky – duše dívky,
volající: Na shledanou!