Vše mohlo jinak být, si často myslím, nit žití svého kdybych v dobách těch, kdy ovládat ji lze, byl jinak ved’. Tu v dlaně klesne zamyšlená skráň
a v možnostech duch hýří znavený, jak mohlo všecko jinak, jiné být. Tak dovést vždycky snášeti své jho, krev hřebce necítiti vzkypělou,
jenž vzpíná se... vše mohlo jinak být! V čas nedovede člověk vyčkati, vždy hledá pravé, ale v shonu tom vždy chytne nepravé – to kdyby, kdyby!
Ó sílu míti tenkrát, první verš kdy dral se z hrudi a jej rozmáčknout, jak u kolébky hada Herakles, své uši zacpat voskem lhostejnosti
ku vábným zpěvům Siren lákavých, jak Odysseus učinil soudruhům, chtít zůstat v stínu, ve své slabosti se skrýti, Schillerův jak praví chor,
a nevyzývat v boj ty démony svých ňader, touhy své! Co sklamání jsem uspořit si moh’, co závrati, co vřavy bohopusté, tajných dýk
a šklebů zjevných a co nepřátel za všecko dobro prokázané jim; jen sílu míti, celou duši svou si nechat pro sebe, ne pytvat ji
a házet v dav. – Vše mohlo jinak být! Však co je platný stesk, co život v snech! Ta chvíle, v které (dle slov Byrona) si lidský osud koně přepřahá,
jest propasena pro vždy, ztracena. Teď nutno nésti své a s málem zde se spokojit a víc již nežádat a stát se zvolna starým fatalistou,
a věřiti, že osud určen jest, a nemudrovat, zda ten právě pravý, pod jehož svorem zmítáš se a lkáš, zda pravý nebyl onen vysněný,
s nímž minul jsi se? Brát vše, jak to jest, i za bolest být vděčným, vlídné slovo jak zázrak vítat, věřit v upřímnost těch upřímných, dál dobro chtít a hledat,
a vznést se k výši toho poznání, jež všecko chápe, všecko přehlíží tím, že to zná, a nevyčítat víc, že mohlo snad vše jiné, lepší být;
vstříc hledět smrti klidně, kdykoli se přiblíží, na dvéře zaklepá, své práce klubko dále rozvíjet, kam stačí nit a pevně věřiti,
že všecko ústí v cíl, byť neznámý, že v jakés dobro, třeba cizí nám a vzdálené v sled splyne každá věc, že vše se v akkord smíru zkonejší,
jejž zaslechne však ucho ztýrané tam z hudby sfer, jej tady tušíc jen, že zaslechne jej třeba odrazem v tom aspoň přechodu, než v prázdné nic
se shroutí vědomí do pusté tmy, na vteřinu – však zaslechne jej přec!
Cookies on Poetry Cove