Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání. Zástup lidí u rybníka... Tajný šept a hlasné lání. Co se stalo? – Malé dítě vrhla na břeh tady voda. Jaká hanebnice matka! – Hezké dítě! – Věru, škoda!
Vskutku! – V písku pode hrází namodralé tílko leží, ocúnu jak bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží, v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů. Čí to dítě? – Kdo ví, čí je?– Co s ním ? – Lid tak mluví spolu.
Do vsi máme přes hodinu. – Noc již tady, třeba spěchat! A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne; rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne.
Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli. Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí. Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata. Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá.
Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko, od Božího Těla svadlý věneček na bledé čílko vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou, ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou.
Kmet leh’ v jizbu na své lože – otevřené nechal dvéře. Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře. Ubožáček, již má pokoj... svíčky plamínek se kloní větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí.
Nyní kroky... kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí, jistě kdos ji doprovázel... to ta mládež... šestnáct roků a již plamen touhy v srdci a již jiskru vášně v oku;
co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky... Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky. Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici. Ano, to je vnučka jeho Lida... vidí, s bledou lící
stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena, náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena: „Moje dítě... vrátilo se!“ – Stařec chvátá k ní, však bledá ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá:
„Vrátilo se... přišlo za mnou!“ – Co to pravíš, tvoje dítě? – „Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě vrhla jsem je, ale, Bože, ono nyní vrátilo se!“ Vyběhla ven... jako ohlas v topolech a ve rákose
zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“ Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem, v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem.
Cookies on Poetry Cove