Když bylas dítě, tu žertem sladce
měkkou svou rukou stíralas hladce
vrásky s čela své matce.
Ve věnci kvítí k sobě se druží;
dny tvoje řetěz edenských růží –
vrásky – stíráš teď muži.
Netknuta sama starosti hnětem,
věř mi, že kdys též andělským retem
vrásky slíbáš svým dětem!
Pokojná s vírou, vše kol když klamá,
s úsměvem patříš v života drama;
vrásky? – Nemáš jich sama!