Ve zvěřinci lvi mlčeli den celý;
kol šuměl dav a vozy ujížděly.
Den zvolna míjel ve obvyklé vřavě.
Nad Seinou slunce stálo v plné slávě
ku západu se kloníc v purpur žhavý.
V tom Viktor Hugo kráčel mezi davy;
a kol zvěřince jak se musil bráti,
lev jeden velký začal děsně řváti,
jak na poušti by zářné slunce vítal.
Tu malý hoch se šatu matky chytal,
děs padl v dav, kol stavila se chůze.
Co děje se? kdos ptal se. Dělník v bluse,
jenž nejblíž stál, děl klidně v usmívání:
„Vás jímá děs, že zařval z nenadání?
Ne po své poušti že by zastesk’ bolem –
on cítil, jemu příbuzný šel kolem!“