Spoutal jsem svou duši s tvou
jak vor spoután k voru,
teď se řítí spolu tmou
proudem do vln sporu.
Peřeji hřmí – šum a jek! –
hřeben vln se blýští,
sterý skalný výběžek
mlátí v ně, je tříští.
Houžví spjaté k sobě blíž
letí vory oba
v skalnou strž, kde výš a výš
proudů bouří zloba.
Na skály tam narazí,
na balvany v hloubi,
vírem běd a nesnází
ručej oba snoubí.
Skalní strží letí v dol
spjaty spolu vezdy,
v nížině než na vrchol
usednou jim hvězdy.
Roztřískány, rozbity
s klidem volně tekou
mezi polem, pažity
majestátní řekou.
To náš život! Za námi
bojů ryk a vřava,
zjasněnými mlhami
nový den již vstává.
Láskou spjatí, věřící,
k sobě falše prosti,
jdem, dva smutní poutníci,
klidně do věčnosti.