Děl ke mně Satan, kníže zhouby:
„Dvě hodiny máš volné teď,
ty vybyly ti po dne shonu,
jich využitkuj, piš a leť.
Za hodiny ty nesmrtelnost
si můžeš urvat od nebes,
já vím to, neb já v tom se vyznám,
já býval při tom včera, dnes.
Zřel Byronu jsem přes rameno,
když apostrofu moře snil,
improvisaci Konrádovu
jsem prodělal a já to byl,
jenž vzkřikl „Cár!“, já jen se usmál,
té cti jsem posud nedosáh’,
však silná byla, básník skácel
se po ní na zem ve mdlobách.
Tak vidíš, co lze v krátké chvíli
pár hodin lidstvu vydobyt,
v to „On jest Deus charitatis“
já šklebil se jak starý žid.
Zde sedíš, doutná cigaretta,
a plná kypí tvoje číš,
zde inkoust máš a papír, péro,
zde nesmrtelnost, tvoř a piš!
Teď platí, ukaž se být velkým,
a „Poesii“ komanduj,
když sluješ „básník“, jak děl Goethe,
ten nejmilejší synek můj.
Víš, kde to chytit? Velké moře
se valí modních problémů,
je očuchávat každý svede
z těch každodenních ničemů.
Já čekám, jinde dost mám práce,
kdes na rozcestí číhá vrah,
na sekyru bych plivnout měl mu,
by lépe trefil obět v tmách.
Tam dívka v rozpacích dlí ještě,
zda živůtek má uvolnit,
jenž plný dme se, já bych měl jí
víc ještě ňadra rozvlnit.
Co civíš, nevykřesáš jiskry? –
Já zvedl skráň a k němu děl:
„Ten šílený tvůj chvat mne zabil!“
Děl klidně satan: „To jsem chtěl!“