V barokním, řezaném rámci
Schwaigrův hastrman
se v protějším zrcadle shlíží...
Ne víc malován,
jak živ by, šklebný se blíží,
ten vodstva poťouchlý pán.
V mou práci dívá se, chechtá,
mate verš i rým,
jak měl by za lubem cosi,
jak by tkal kýs šprým...
„Vlez, hastroši, do rákosí!“
sám k sobě to do vousů dím...
A sotva že jsem to šeptnul,
k zrcadlu výš vzhléd’,
vlas zlatý, úsměv, tvář sladká,
višně zralé, ret –
což není to ku písni látka? –
mi vodníka zastřely hned.
On jistě, vím, na schodech tušil
myšky tichý krok,
že v zrcadle smál se tak blaze!
jak by do svých ok
nejkrasší dívku strh’ s hráze
ve zpěněný peřeji tok...