„Příšero zelená, příšero siná,
proč pak’s mi unesla milého syna?
Co s ním chceš v hloubi, jaká v tom vina,
příšero zelená, příšero siná?
Šel se jen vykoupat, ubohé dítě,
proč jsi jej poťouchle zdrhl v své sítě?
A byl tak hodný a byl tak milý
a já ho ráda mám z duše své síly.
Příšero zelená, příšero siná,
k tobě jdu, prosím tě, navrať mi syna!“
Z hluboka zní to, checht a smích,
bubliny perlí se v prsténcích.
A chraptivý chrčí z dola hlas,
jakoby smál se pekelný ďas:
„Nechápeš, duše, bloudící v zmatku,
vzal jsem ti syna, neb chtěl jsem matku.
A tak spoř kletbami a tak spoř láním,
věděl jsem jistě, že přijdeš za ním!
Znám lásku matky pro svého syna,
tož přijde ti vhod i ta příšera siná!“
A sotva dořek’ – vzmach a skok,
za matkou zvířil se jezerní tok.