Jsou květy zvyklé na vlhké jen stíny,
na stálou svěžesť křišťálových toků;
pláč slují rosí kořen kapradiny,
a blatucha má slzu v zlatém oku.
Niv slzami jen asfodel se živí
a pomněnka i balšám s mrtvou vůní,
i rákos, jenž se stále třese snivý,
bez vláhy rychle svadnou na výsluní.
Když utržené do kytice domů
je neseš v ruce žárem dlouhých polí,
jim stýská se po tmavých stínech stromů
po rose věčné; je to slunce bolí.
Tak ondy spěje travou nesšlapanou
ve změti keřů, rákosu a sítí,
kde z vousu mechu věčné slzy kanou,
krok půdu stále povolovat cítí:
Na srdce vzpomínal jsem, v trudů změti
jež prahnou po rose jen život celý,
toť vodní květy jsou, jež ze vsi děti
na mezi v slunce žáru zapomněly.