Vždycky jiné, vždycky luzné – co tu verš a co tu rým!?
Jedna v největším je malá, druhá velká v nejmenším.
Jest jich jako planých máků na souvrati na poli,
každému z všech pyšně kvetou – pouze tobě nikoli,
a to přece – Stoikem buď! – někdy hodně zabolí.