Temná noc a tichá – jako hrob step mlčí,
starý hetman v sněhu hledá stopu vlčí.
Od břehu, kde řeka pod ledem burácí,
divně se ta stopa v sad až panský ztrácí.
Druhou noc již darmo hetman do svítání
tiše ponocuje sám s nabitou zbraní.
Kolem mlha, kam jen obzor sáhne šírý...
hetman v zamyšlení kroutí šedé kníry.
Čapku tlačí v čelo: „Sper to tisíc hromů,
škoda noci, škoda, půjdu raděj domů!“
Aj, v tom se na sněhu jasná záře kmitla...
hetmanovi hlavou myšlenka prolítla.
Hrozná tak a děsná jako propast bezdná,
kam nevnikne luna ani záře hvězdná.
Za ní zástup jiných v muk vířivém kole –
hoj! tak supů stádo slétá ku mrtvole!
Slyš... snad vlk to zavyl v dálce v mlze šeré,
či snad mrazný vichr do topolů pere?
Opět... zdaž to okno aneb vichr stená –
ďáble! za tím oknem dřímá jeho žena.
Jeho mladá žena – plná, krásná růže,
kdož té bujné krvi, kdo jí věřit může?
Jeho mladá žena – holubice smavá...
hetman oko v slzách pušku ohledává.
Zas nový proud světla, v něm dva stíny hrají,
viz! dvě bílé ruce okno otvírají.
Div se hetman zdrží ve šíleném bolu –
hle, stín jeden tmavý jak se spouští dolů!
Druhý stín se kloní v jeho obejmutí,
slyš těch palných retů sladké přižehnutí!
Co snad věčným bude toto políbení?
hetman k líci pušku v divém tiskne chvění.
Houkla rána... výkřik – step i sněhy mlčí,
hoj! dnes jistě hetman našel stopu vlčí!