Po západu když bouře přehnala se,
kdy temní se víc stromů skupiny,
v pažitu rozvátém ve rudé kráse
žhnou máky vlčí jen jak rubíny.
Jsou poslední to žehy slunce skvoucí,
jež na odchodu ještě stvol tráv chyt’?
až přechází zrak, jak jsou divě žhoucí,
jak na krev poraněný lidský cit.