VLASATICE.

Ahasver prostoru, nebem se proháním dolů a nahoru s pláčem a zoufáním,

kadeř má vlající do všech stran světa pluky hvězd zářící v propasti smetá.

Dnes žena kající, bídná a kletá, zoufale plavím se v mlhovinách,

v pokoře stavím se, kde nebes práh; zítra však zaplane starý můj vzdor,

síly mé spoutané vztýčí se v spor a letím do šera ve stínech večera

jak meteor! Svou metlou z plamenů na brány edenu divoce hřmím,

kol pláště Jehovy déšť jisker nachový tkám světlem svým. Jak dlouho budeš spát

ve hněvu svém? Či víc mne nechceš znát? Na stráži jsem, ochotný posel tvůj,

bych v děsný jícen svůj shltila zem! Než v tůni mlhové v posled se kmitnu,

dovol, ať v nachové rámě ji chytnu a v propasť bezednou v triumfu najednou

na vždy s ní slítnu! Či snad mám hnáti se prostorem zas a znova ptáti se:

Pane, juž čas? – Když kázal rozhněván bůh svojím andělům, by zbojných duchů tlum

uvrhli v pekel stan, v tůně a plameny sírnaté Gehenny: tu blesky pomsty své

s hlavy mé rval a z nitra ohnivé balvany skal, pak chyt’ mne za vlasy

a v jejich zápasy v bezdno mne slal. Leč chaos oblačný s sebou mne strh’

a v ether průzračný zpátky mne vrh’; zas v dálku mlhovou hřmím šírou oblohou,

hvězd světy nad hlavou, hvězd světy pod nohou jdu v náruč tmám a nevím kam,

zda zemi shltit mám, darmo se ptám. Býval čas, u brány, noc když se stmívala,

cedry a platany v ráj jsem se dívala. Kainu jsem svítila v sinalý obličej,

v srdci mu nítila nových muk běsný rej. Paprsk svůj jediný k zemi jsem snesla,

a v země hlubiny Sodoma klesla. Zřela jsem lidstva shon u věže Babelu,

Tyrus a Ilion v rumech a popelu; v andělů chorovod nad spoustou valných vod

jako meč letla má rudá metla. A zase znova zpět hřměla jsem řadou let,

zřela jsem země hřích, vilnosť žen, mužů pych, otroků porobu, bídu a hnilobu.

Ženy jsem sázela k cesarům na trónu, jiskry jsem házela v Romy žár Neronu,

divě se řítila ve patách národům, na cestu svítila Attily pochodům.

Teď letím v propasti, kde chaos starý, a v jeho oblasti v jedové páry

stopím svá křídla, morovým dechem otrávím zřídla, zimničným spěchem

vysuším stepi, uhodím slunce v zrak, až klesne v černý mrak, jak cyklop slepý.

Teď ptám se zas, zda jest můj čas? O jak se zavěsím na ňadra země!

zjevem svým poděsím bídné to plémě, jak upír lačný mihnu se mračny.

Nebeské zahrady, Orion, Plejady, světy a soustavy i chaos mlhavý,

mléčných drah řetězy i prostor bez mezí v jeden žár vznítí se, v jícen můj sřítí se!

V plamenné závěji planety rozbiju, jak malou krůpěji ocean vypiju,

až budu věčností vládnouti tmám, jak nebes výsostí Jehovah sám!