Věř, nožka malá pod tvým černým šatem,
jež prohlédala punčoškou tvou bílou,
tak duši moji divnou jala silou
a smysly moje zmátla divým chvatem,
že ani hloubkou očí, vlasů zlatem,
ni řeči tvojí sladkou hudbou milou
jsem lapen nebyl v síť tvé krásy čilou,
ni postavy tvé luzným majestátem.
Co nového je, ptáš se, v písni této?
Juž Puškin stěžoval si na nožku,
jí vrhnul v oběť žití svého léto.
A Musset rád měl sněžnou punčošku,
když pěkně utažena. Víš si rady?
Jsouť básníci juž stejní vždy a všady.