Fontanu vlny v jednotvárném spádu
chlad vonný po ztemnělém sále šíří,
kde kaktus jako křídlo netopýří
se k palmě sklání za pohovkou vzadu.
Smích dívčí tryskne v jasném vodopádu
a bílá ruka sáhne po vějíři,
a papoušek, jak po něm trepka míří,
se čepejří a pustí v hlučnou vádu.
Na hnědé, zlatotkané tapetě
zřím časem, skolébaný v dumy snivé,
jak nahé, plné rameno se míhá.
Tak v lese nad vod stíny zádumčivé
se v tichém lesku matné perletě,
ó lilie, tvůj čistý kalich zdvíhá.