Já neřeknu: Nech ruku na mé skráni,
to útěcha je, to je požehnání!
tím vzkypí teprv štěstí mého číš –
to dávno víš!
Já neřeknu: Nech očí safir šedý
v mém oku stíhat vidin zlaté sledy,
jím křídla dostanou a vzletí výš –
to dávno víš!
Já neřeknu: Dej z úst mi píti blaho,
ty moje sladká dumo, ty má vláho,
jíž vzkypřen duch necítí hmoty tíž –
to dávno víš!
Nic neřeknu, neb vše by málo bylo.
Buď dál jezerem, v němž by zrcadlilo
se žití moje skrz hvězd zlatou mříž,
jak dávno víš!