Vlas jako hedbáv volně rozčesaný
nad bílým čelem dolů na dvě strany,
jak broskev šíj a pod krajkami plna
jak vodní tůň se chvěje ňader vlna.
A oko modré, azur jihu celý
a úsměv ztrnulý a jaksi ztmělý
myšlénky stínem, která brázdí lehce
skráň průsvitnou, již opustiti nechce.
Od oltáře ta ke hlučnému kvasu
se vrací ptákem, oka zlatou řasu
až sklání k líčku, kde plá cosi v palu
jak odlesk od purpuru kardinálů.