Ty čisté víno duchů, poesie,
jak s nebes Ganges plynul vodopádem,
nad lidstvem proudíš a nad věků stádem
tvé démantové moře vře a bije!
Tě žebrák Homer holou dlaní pije,
ty děti pouště blažíš vůní, chladem,
a Shelley týrán po věčnosti hladem
déšť perlí tvojich na svět spící lije.
Ó jaký ples u zdrojů tvojich stávat,
přes vlny tvé se dívat do věčnosti,
jak nad nimi se rdí juž lidstva zoře!
I nechápu, proč vodou střízlivosti
tě hlupec křtí a lidstvu chtěl by dávat
po kapkách tebe, jež jsi větší moře!