Den skonává; já sedím sám
ve tmavé sosny stínu,
a přemítám a přemítám,
kdo vnes’ do světa vinu?
Kdo čistý, jasný azur náš
v ten příšerný stín halil,
kdo v pohár, než jej k ústům dáš,
tu krůpěj žluče nalil.
Od pravěku se za lidstvem
had děsný, vina plouží,
smích třeba často chvěje rtem,
však srdce touží, touží.
Sem země květy veškery!
tu neskryjete ránu;
sem hvězdných nebes nádhery
i divy oceanu,
sem úsměv lásky nejvyšší,
sem myšlénky let skvoucí!
Hlas viny ten se nestiší,
jest věčný, nehynoucí.
Za lidstvem kráčí od ráje,
od břehů Gangu roste,
zní hromem se skal Sinaje
a lká z Ved sloky prosté.
Jest lidstva stálým údělem,
jest kletbou beze smíru,
jest zhoubným jeho andělem,
jest zlozvuk u vesmíru.
A bezedná jest propast, v niž
se lidstvo slepě žene,
ó Kriste, ni tvůj velký kříž
tu propast nepřeklene!
Jen jednou jako chmurný sen
ji lidstvo zapomnělo,
tu vzplanul jeho velký den,
vše kvetlo, plálo, vřelo.
A nespočine lidstvo dřív,
když nevrátí se zpátky
a nepromění v skutek, div,
tvůj, Hellado, sen sladký!