Vím, svět jsem svými verši znavil.
Kdo v této spoustě vyzná se?
Mnohé jsem znudil, jiné bavil,
dnes každý k tomu přizná se.
A mně to v hloubi duše jedno.
Co psáno – psáno, žiju dál,
ve hrudi ledno, v hlavě bědno,
že v sled bych sám se sobě smál.
Kdos ohřeje se na mém zpěvu,
kdos usměje se všetečně,
kdos jádro chytí a kdos plevu,
a obé v posled zbytečně.
Neb sám zas půjde svojí drahou,
řeht rolničky mu jest můj rým.
Tvůj život musí ti být vláhou,
jinak jsi ztracen – a to vím.