Jak staré písně variace
se vrací časem do paměti,
tak jedním slovem „vždycky!“ sladce
své duše struny slyším zněti.
Ach, vždycky! – kterak tklivě zní to,
svět představ milých jak tím vstává,
zřím sladká ústa, která dí to,
zřím pohled, jenž mi s Bohem dává.
My chtěli vždycky býti spolu,
byť duší jen a myšlénkami,
a vždycky v radosti a bolu –
teď zbylo jen to „vždycky“ s námi.
To zbožné přání! Brzy jinam
se naše dráhy odchýlily,
a oba rovni slabým třtinám,
jsme plenem různých losů byli.
A sotva v slavných okamžicích,
jichž dává život příliš málo,
ať v očích žeh, ať slza v lících,
dvé srdcí na se vzpomínalo.
O sobě víc jsme nevěděli,
nás moře spolklo – život lidský,
a přec v těch mžicích život celý
jsme spolu byli jak by vždycky.
Těch málo světlých okamžiků
se spjalo v jeden řetěz krásný,
a oním „vždycky“ s tvojích rtíků
se život vlídný stal a jasný.
Nám oslazen tak číše zbytek
a klidně jdem již ke hřbitovu;
tak bez viny a bez výčitek
jsme dostáli si plně slovu.