Ze Zamory běží Dolfos, rychle běží, v chvatu běží, neb před kmeta Aríase syny dal se v rychlý útěk.
V stanu dobrého on krále hledá, aby dostih asyl: „Bůh buď s tebou, velký králi!“ – „Vítán buď mi, bojovníku!“
„Pane, zde jsem a tvůj vasal, vasal tvůj jsem říše tvojí, a chci tvému ku prospěchu kmeta Gonzala, jenž tobě
Zamoru měl odevzdati, nyní prch však k nepříteli, proti němuž hořím záštím spravedlivým, vydat smrti!
Přicházím teď k tobě, králi, v ochotné své horlivosti, zasvětit ti služby svoje, nejvěrnější z tvojich manů.
Zamoru já vydám tobě, Arías má vztekem plakat, jestli jeho lživé slzy k pevnosti nás nedovedou“ –
Zatím Arías však čacký, s cimbuří své citadely králi vzkazuje ten pozdrav, v dálku toto provolává:
„Zvěstuji ti, dobrý králi, zvěstuji tvým všechněm lidem, utek Bellido nám Dolfos, zrádce zlomyslný, škůdce.
Za vinníky ty nás neměj, mrzkým-li se zjeví tobě!“ – Sotva slyšel toto Dolfos, chopil ruku svého krále:
„Co tu o mne bájí, pane, nevěřte to, mistře drahý! Arías to prohlásit dal, aby pevnost zůstala mu,
víť on dobře, že já znám to, jak lze lstí tu pevnost zmoci.“ – Král tu pravil k Bellidovi dalek zlých všech pochybností:
„Bellido můj, věrný sluho, tobě pouze mohu věřit, proto právě pojďme rychle, pospolu ku tajné brance“ –
„Odejdeme ihned, pane, vy sám půjdete však napřed, od stanu jak vzdálíte se“ – Král se odplížil tak v stínu,
ochoten čin vykonati, jenž se nikdy neodpouští. Oštěp svůj, jejž nesl s sebou, chutě předal Dolfosovi,
tento vidí, bez starosti kterak před ním král tu cválá. A on v střemenech se vztýčí, mocnou paží vrhne oštěp,
který do hřbetu se vrazí, a hruď celou protkne králi. Na smrt poraněn král leží, s krvavým tu leží šatem,
Cid jej vidí, kterak padá, Cid, který zván byl Ruy Diaz. Když jej raněného vidí, na koně Cid rychle sedá,
zapomene ale v spěchu ostruhy si připevniti. V dálku zatím prchá zrádce, Cid Rodrigo cválá za ním,
rychle unik onen z hradu, rychleji tam teď se žene. Sotva v bránu skočil zrádce, v patách čacký Cid byl za ním,
když se mu to nezdařilo, začal láti, klít a zuřit: „Prokletý buď každý jezdec, který jak já jel jsem, jezdí,
ostruhy mít na svých patách, neunikl by ten podlec!“ Vrátili se ke královi, v smrtelném jenž klesl boji,
nikdo nemluvil však pravdu, lichotili jemu všichni. Jenom statný hrabě z Cabry, sšedivělý starý vojín,
děl: „Jsem vasal váš, o králi, a vy můj jste pán a mistr. Pečujte, dím pravé slovo, králi, o blaho své duše,
ducha obraťte již k nebi, o tělo se nestarejte! Ducha vzdejte v ruce boží, ať vám tato chvíle k spáse!“ –
„Požehnán můj buďte hrabě za tu radu, za útěchu!“ – Sotva řekl toto slovo, k nebesům se vznes a zemřel.
Ježto zrádci důvěřoval, Sancho král tak zemřít musil.
Cookies on Poetry Cove