Valencie v kruté tísni může se jen špatně bránit, nebo Almoravidové posud váhají ji chránit.
Jeden starý Maur to viděl, který lidu věštcem slul, na vysokou věž on vystoup, aby město přehlednul.
A čím krásněji je viděl, větší bolest v srdci cítí, zachvácený těžkým hořem takto začal hovořiti:
„Valencie! Valencie! hodna věčné vlády, ach, Bůh – když nepřijde ti v pomoc, klesne tvoje sláva v prach!
A s tou padnou naše plesy, nic nás více neosvěží; základní pilíře čtyři, podklad tvojích zdí a věží,
kdyby mohly, věř, že rády spojily by se v můj žal, i ty tvoje pevné hradby, i jich nedobytný val.
Útoků, hle, pod nárazy vidím, jak se zachvívají tvoje věže, ku nímž lid tvůj zírá zbožně z dálky v kraji.
Veselá jich lehká výška těchou byla v trudu jim, drobí se teď, kdo ji vztyčí k slávě časům budoucím?
Cimbuří tvá sněhobílá, jež se jako křišťál lesknou, ztrácejí už pevný vzhled svůj, i tu svoji záři blesknou,
i tvůj vodou přebohatý veltok Quadalaviar s přítoky opustil dávno koryto své – suchopár.
Kříšťálové zdroje tvoje, denně již se více kalí, studnice tvé vyschly všecky, mají vody přítok malý.
Bujné zahrady kdys tvoje v zádumnou se halí šeř, nebo kořeny jich rostlin ohlodala dávno zvěř.
Louky tvoje nepočetných květů plny jsou bez vůně, smutně vadnou, místo barev stín a prach je v kvítí lůně.
Velebené bohatství to, moře tvého, břehů tvých, co ti platno, dnes je hanbou, dnes je nepříteli v smích.
Hory, pole, nivy, luhy, nad nimiž jsi vládla pyšně, kouřem ohně zaslepily docela tvé oči hříšně.
Těžké je tvé utrpení, nemoc tvá tak veliká, že již naděj na spasení v srdcích lidí zaniká!
Valencie, Valencie! Bůh sám rač ti pomoc dáti, co jsem často prorokoval, nad tím nyní musím lkáti!“
Cookies on Poetry Cove