Když děti radují se kolem stromu,
jenž hoří v světlech, proč vždy v této chvíli
myšlenka moje, poutník zabloudilý,
u skalných těká, opuštěných lomů,
kde vichr hýká, aniž neví komu,
u hřbitovních zdí, kde jen sýček kvílí,
kde po tmě hluché beze směru pílí
ti, kteří nevědí, kam jíti domů.
Však srdce jsou, jež přes tu radost malých,
jíž svědci jsou a všem ji přejí ráda,
se cítí dvakrát děsně osiřelá.
Dne toho nejtrpčí svůj pijí kalich,
a k oknům zamrzlým svá tisknou čela,
kam jako venku sníh tak hustě padá.