„Kdybych na smrtelné rány
umříti měl v boji zlém,
v Cardeňu k svatému Petru,
Jimeno, mne s sebou vem!
Nemáli pak tebe, děti,
v žití stihnout záhuba,
hleďte, ať mé kosti leží
u svatého Jakuba.
Ať tam leží před oltářem,
bylť on v bitvách vždy nám štít,
pro mne nekvilte tak příliš,
nesmí zvědět dobrý lid,
rameno mé že mu schází,
by snad vlast svou opustil,
Maur též nesmí pozorovat,
že by ubylo vám sil.
Zde má zuřit války rozruch,
co já budu pohřben tam,
nesmíť Tizona, meč dobrý,
pravice mé drahokam,
dobré svoje právo ztratit,
upadnouti v ruku žen,
Babieça, oř můj věrný,
nemá nikdy poděšen
postrádati svého pána,
u vašich snad řehtat vrat,
otevřte mu, pohlaďte ho,
s dostatek mu dejte žrát.
Dobrému kdo slouží pánu,
dobrou mzdu též může chtít;
vlastnoručně kolem pléci
zbroj mi dejte, v ruku štít,
dejte ostruhy a přilbu,
rukavice železné,
ale rychle, den se nítí,
ať nás v čas Maur nalezne!
Požehnání své mi dejte,
s přáním mým zůstaňte zde!“
S těmi slovy Don Rodrigo
z valů Valencie jde
S Bukarem by sved boj tam,
Bůh jej v zdraví navrať nám!