Zní zvony. Právě poledne,
jak zlatá báj dnes den,
v spěch ku chrámu se ohledne –
Konečně vyšli ven!
Zří bledičkou tvář nevěsty,
jíž sypou kvítí do cesty;
jíž celý svět jak sen!
Tak mohla sama jíti dnes
po boku toho muže,
jí mohl ves ten zvučet ples –
Ó zašlapaná růže!
Zní zvony, v chrámu zhasla zář
a dozněl svatý zpěv!
teď zřela hrdou zrádce tvář,
v ní zaburácel hněv;
on chladně, příkře, v oku led
ji změřil ještě naposled –
v skráň hnala se jí krev.
A neví, neví milovat
jak mohla toho muže,
jej líbat, hrát s ním a se smát –
Ó zašlapaná růže!
Zda viděl její bledou skráň?
Zda cítil její vztek?
A sotva mohla vztáhnout dlaň
po děcku, mimoděk
jež chtělo (v děsné závrati
to zahlídnula) podati
jim kytku fialek!
A dítě neví, matky hlas
při zjevu toho muže
proč chvěl se, třás a v slzách has...
O zašlapaná růže!