Zní zvony. Právě poledne,
jak zlatá báj dnes den,
zpět ku chrámu se ohledne,
konečně vyšli ven.
Zří bledičkou tvář nevěsty,
jíž hází kvítí do cesty,
jíž celý svět je sen.
Tak mohla sama jíti dnes
po boku toho muže,
jí mohl ves ten zvučet ples.
Ó zašlapaná růže!
Zní zvony, v chrámě zhasla zář
a dozněl svatý zpěv;
teď zřela zrádce hrdou tvář,
v ní zaburácel hněv.
On chladně, přísně, v oku led,
ji změřil ještě naposled –
v skráň hnala se jí krev.
A neví, neví, milovat
jak mohla toho muže,
jej líbat, hrát a s ním se smát!
Ó zašlapaná růže!
Zda viděl její bledou skráň,
zda cítil její vztek?
A sotva mohla vztáhnout dlaň
po děcku mimoděk.
A dítě neví, matky hlas
při zjevu toho muže
proč chvěl se, zajíkal a třás’? –
Ó zašlapaná růže!