Ty, dcerko Jaira, sama nevíš ani,
ký symbol dala’s duším pozdních věků!
Tak tichá, klidná ve svém umírání,
ty nevíš, dnes čím mluvíš ke člověku.
„Spí pouze, není mrtva!“ – Jaké slovo!
My z toho vláhu nadedenskou pijem,
my slyšíme to slovo Ježíšovo,
a vírou, že jsi vstala, znovu žijem. –
Ó Lazare, jenž oplakán juž všemi,
se náhle zvedáš z rouch a pláten hrobu,
za jakou cenu, skoro snouben zemi,
opouštíš chladnou mohyly své kobu?
Vždyť jednou do ní navrátíš se přece!
Proč dvakrát chceš ten strašný zápas prožít?
Nač v změny žití, v mihotavé řece,
máš odvahu, na okamžik zas ožít?
Ó, dcerko Jaira, bratře Marty snivé,
jak málo víme a jak mnoho chceme!
U hrobů svých později nebo dříve
se s vaším Kristem jistě nalezneme!