Nevím ani jak, divnou náhodou z okna vyhled’ jsem do ulice;
zřel jsem koní tlum, deset, dvacet jich poháněl vždy pár mužů s biči.
Sdráni, ubozí, z bídných nejhorší, jakby v tuto směs shnáni byli.
Ze všech světa stran, od kar cikánských, od kejklířských bud, ze všech trhů,
od panoram všech, z poutí venkovských, ze všech cirkusů, hlad a bída.
Boky sedřené místy do krve, žebra k sečtení, a ty oči!
Kalné, veliké, vypoulené v dál, hřbety v oblouku, kost a kůže!
Smutně táhli dál... dozorců jen bič teskně zafičel ob čas vzduchem.
Kopyt jejich cval dlažbou dutě zněl, krok jich bez švihu jednotvárný.
Vzbouzel divný zvuk, jakby hnátů sta v pytli obrovském kdosi míchal.
Muži ve hadrech bičů násadou prali v boky jich, v zhublá stehna.
A tak táhnul dál smutný průvod ten... divák moh’ se ptát, kam že spějí?
Nejspíš na jatky? Na nový kams trh? V stanic posledních horší bědu?
K novým výbuchům pánů surových, v nové dřiny pot... Smrt kde lepší?
A já nevím, proč, v města šumu kol, v davech nedělních tito koně
smutek hluboký sváli v duši mou, proč za nimi zrak musil hledět?
Proč si kouzlil k nim dálné obzory, nekonečných pust trávy svěží?
V kterou ohromné v lesku krvavém zvolna zapadá velké slunce?
S šíjí vypjatou, s okem plamenným zřel jsem cválati s větrem v západ
křepké, svěží zas, s bujným řehtáním k brodu tíhnoucí velké řeky.
Bez úzd, bez pouta, pánů bez biče, tyto ubohé invalidy,
kteří pochodem ulic nedělních, v taktu souměrném děli ke mně:
„Budeš jako my, starý básníku, s okna svého teď jenž k nám patříš!
Budeš jako my, dnes to ještě jde, ale přijde čas, zkrotneš stejně.
Sdraný, bídný kůň, klesneš pod bičem denní potřeby všední tahoun.
My též chtěli dál, světy hřmíti v před, kopyt našich cval, jak ty – letět!
Teď se šouráme, stíny stínů svých, město plašíce z jeho klidu...“
Prchla vteřina, zmizly přeludy... Slabší kopyt ruch zněl mi v uchu.
Města všední shon již je pohltil, ale duší mou táhnou posud,
s nimi divný zvuk, jakby s hnátů stem v pytli obrovském kdosi míchal...
Cookies on Poetry Cove