A náhle v klášterním se viděl dvoru,
šly davem před ním panny a šly ženy,
šly všecky svorně kříži posvěceny,
tak jako stíny v stínu tichém sboru.
Ty pýchu zdeptaly i řetěz vzdoru,
ty uvrhly se pod kolesa změny,
svět, rozkoš, láska pozbyly vší ceny,
jak za světlem šly toho meteoru.
Dar mateřství, cíl ženy nejvyšší,
jak lehce zdeptaly, pud utopily
pod výkřikem: Můj sladký Ježíši!
Snad andělové – snily – zapíší
to v knihy soudu: My jsme z celé síly
ne pouze vlasy, život zasvětily.