VIII.

Zda nad zrcadlem čisté duše tvojí, kdy po dne vřavě ukládá se k spaní, se mihne, božská, krásná moje paní, stín toho, jenž pad’ u Pavie v boji?

A mihne-li se, má své právo k tomu, a já bych neměl ani mluvit o něm, já smýkán vášní svou, jak jezdec koněm, jak on byl smýkán v bitvě a v děl hromu.

Byl chotěm tvým a tys jej milovala, mne neznala’s,– já vždycky pozdě přišel – však o tvé co jsem k němu lásce slyšel i po smrti – mi naděj zbyla malá.

On směl tě obejmouti v žárné touze a zlíbat ústa, šíj... Mne závrať jímá! A stará vášeň v starém srdci hřímá, kde já se dívám, obdivuje pouze,

kde s úctou klečím, v modlitbě chvím rtoma, kde srdce blud bych s rozumem rád smířil, tam bez trestu on jásal, pil a hýřil, kde vyhnanec já – on byl klidně doma.

Ctím jeho právo, svatá paní moje! Však přece ptám se, v boji kam se řítil, zda pro tebe on částku toho cítil, co cítil já, prodělav všecky boje?

On laurem bitvy věnčen vždy se vracel, sed’ k plné míse domácího štěstí, bral, co jest jeho, co mu musí kvésti; já vždy se v hvozdech resignace ztrácel.

To mohlo být jen, pokud živ byl, právem, leč co je mrtev, proč se hlásí ještě, proč staré srdce moje svírá v kleště zjev jeho s roztříštěným v boji hávem?

Co mně jest on? Co chce mi, co mne straší? Sním o tobě a jej vždy vidím, paní, jak nad zrcadlo duše tvé se sklání svým zjevem, kterak deptá lásku naši.

Ó jistě on tvou čistou duši hlídá, zda jednou jsi se na mne neusmála, si hlavy sklonem ani nezadala – ó myšlenkou tou děsnější má bída!

Byl velký vojevůdce, nezmožený a zmožen přec... Co mohu říci na to, snad že mé péro, štětec můj a dláto meč jeho vyváží! – Ó srdce ženy!

Když nevyváží, neskloním se v studu – však na to, že se v sny tvé sklánět může, má edenská ty cudná, bílá růže, má Colonno, i v smrti žárliv budu!