Jak Faust druhdy při kahanci
s bible překladem se hmoždil,
nežli z pudla zjevil se mu
otec negace vší, Satan,
jak se trudil, překládaje:
„Na počátku bylo slovo“,
nikoli ne, „důmysl“ byl,
a pak zas to brkem přeškrt’
rozkousaným, rozskřípaným,
utíraje pot si s čela
omaštěným rukávem;
a zas mačkal svoje spánky,
kroutil se a v potu tváře
napsal: „Nejdřív byla síla,“
prst pak opřel proti hlavě,
lampu utřel prskající
a pak znova s vážnou lící
přetrh’ prázdné slovo „síla“
a jak druhdy Archimedes,
(který vyběh’ nahý z lázně
a jak blázen po ulicích
běhal křiče: Eureka!)
radostí jsa divou zpitý
napsal místo „slova“– „čin“:
Tak já sedím ve své jizbě
při kahanci doutnajícím,
nečtu bibli, pouze rovnám
sladkomřivé, nyvé, snivé
první lásky dopisy.
A tu cítím, jaký blázen,
jaký nedouk byl Faustus
a jak velký věštec lásky,
z Pathmu Jan, byl v lásce děcko
nezkušené, nepraktické,
když si myslil na počátku,
že jen v světě bylo slovo.
Na počátku, moji drazí,
byla pouze, pouze láska,
z té však teprv slovo vzniklo,
cukrování, horování,
v té však skryta byla síla
k bojování, odříkání,
z té se prýštil smělý skutek
objímání, celování
a živůtku rozpínání
a všecko to ostatní.
Proto škrtnu v bibli klidně
prázdné „slovo“ a čtu: Láska.