Zřel zástupy – své opouštěly chaty,
svůj teplý krb a malé svoje děti,
v kraj cizí táhly v divé pestré změti,
kříž krzno neslo jako pancíř zlatý.
Kříž na praporech vlnil se, vše ztráty
proň rádi nesli, vichřicí dál letí,
co hlad, co mor, jenž spěl jim ve zápětí,
i mroucí ještě pěli: Svatý, svatý, svatý!
Za Kristův hrob, nad kterým ten kříž svítil,
se každý jako slepý v dálku řítil
a sílu obra při všem v hrudi cítil.
A poutník řek si, zbrocenou tvář potem
a srdce sdrané pochybnosti hrotem:
Kam tito jdou a zdali za životem?