U Šimona byl Ježíš na hostině.
Zněl cymbálů a cither povyk plesný,
všem bylo dobře při datlích a víně
a ženám byl šat úzký, skoro těsný.
V tom vešla prostovlasá Magdalena
a vasu nardy zmáčkla v svojí dlani
a vůni rajskou, vzácnou, beze jmena
tu, hodnou ňader jen a luzných skrání,
tu rozlila na poprášené nohy
a svými roztřela ji kadeřemi
na nohy Krista; zdiven trnul mnohý
a Jidáš promluvil tu ústy všemi.
„– To škoda věru vzácné této masti,
sto drachem stojí nejmíň a zde kane
bez účelu a cíle, bez účasti
má vyvětrat? To rouhání jest, Pane!“ –
Však Ježíš slova neřek, v jeho tváři
tam plálo kouzlo oné ženské vůně,
jež dána nezištně nad hvězdy září
a po níž každé srdce k smrti stůně.