Tu náhle v klášterním se viděl dvoru,
šly davem před ním ve závojích ženy,
tak všecky svorně kříži posvěceny,
šly jako stíny v stínů tichém sboru.
Ty pýchu zdeptaly i řetěz vzdoru,
ty uvrhly se pod kolesa změny;
svět, rozkoš, láska pozbyly vší ceny,
jak za světlem šly toho meteoru.
Dar mateřství, cíl ženy nejvyšší
jak lehce zapřely, pud utopily
pod výkřikem: Můj sladký Ježíši!
Snad andělové, snily, zapíší
to v knihy soudu; my jsme z celé síly
ne pouze kštice – žití zasvětily.