Již mizí Gheto. Nových domů řada
se zvedá kolem starých, posledních,
však nechť i nejposlednější z všech padá,
ční stále staré synagogy z nich.
Svět nový doby nové sem se dere,
po staré nová zas tu záhada,
jak přežitky ční synagogy šeré,
však divný čar je posud opřádá.
Kus minulosti z úzkých oken hledí,
kde pavouk utkává svou hustou síť, –
jsou otázkou, k níž není odpovědi, –
ční korábů jak potopených příď.
Všech starých žalmů ohlasy se chvějí
v těch očoudlých a oprýskaných zdech,
jež samy se tu hrdě povznášejí
starého Ghetta pustých na rumech.
Jak vdovy jste, vy synagogy šedé,
šat strhaný a popel na hlavách,
však noc když v černém plášti k zemi sjede,
zřím vaše okna blesknout v zář a nach.
A vidím stíny postav v oken rámci,
jak sklánějí se, hlavou kývají,
a mezi bídy pelechy a krámci
svých věštců staré žalmy zpívají.
Svět zapadlý svou minulostí vnadí,
však v skutečnost se více nevtělí,
jen líto jednoho mi – mého mládí,
že doutná v těchto rumů popeli.
Jak nade břehy Nilu plameňáci,
vy, synagogy, čníte v jas i šer,
ať nový svět vzplá, kde se starý ztrácí,
z vás dýše posud velký svatvečer! –