Tma v jizbě. – Ticho... Starý blázen venku
jen vrní tiše, nocleh svůj si hledá...
Což nelze uvésti jej do přístěnku?
Noc dlouhá jest a luna tak je bledá,
tak mrazivě se nad horami zvedá.
– „Jej nechte, spí, snad usne docela,
jej známe léta, často chodí tady...
Co žádá, nikdo neví, mře-li hlady,
vždy dívčí dlaň se najde nesmělá,
mu podá skývu s tváří anděla...
Však co s ním dál si počít, nevím rady.“
Nic. Ticho. Hvězdy. Venku ani hles.
Na slámě pod schody jen vzlyk a sten...
O půlnoci pak divě zavyl pes. –
Byl ráno blázen mrtev nalezen.
Proč přišel sem a co chtěl u nás jen?