„Co se mračíš? Přece dosti vína měl jsi na vybranou, a to děvče dnešní noci, tuším, bylo ještě pannou!
Duchové z všech živlů říše byli včera tvými hosty, nebes výš ti dala hvězdy, moře tůň své všecky skvosty.
A tvá touha stále roste nesplněna, neskojena; nestačí ti výhra v kartech, plný džbán a kyprá žena.
To sám bůh by tobě sloužil, umění mé vyčerpáno, za tvou duši malichernou věru! to je příliš dáno!
Co chceš zase? Jesti lépe rozmazleným sloužit dětem!“ Twardowski svou hlavu vztýčil: – „„Co chci? Dnes chci letět světem!““
„Letět světem? Dobrý nápad! nuže rychle má se státi. Vidíš mrak ten na obzoru? to svůj plášť zřím větrem vláti!
Letí ke mně! letí ke mně! Vyhoupni se rychle vzhůru! Já již stojím. Chyť se pláště! A teď v chmuru, do azuru!“
Twardowski se vyhoup’ na plášť, Satan chyt’ jej kolem pasu, a juž v mračno hřměli letem s mhou a větry do zápasu.
Letí jako vloček sněhu, letí jako květu pýří, plášť jich mračny jen se míhne jako křídlo netopýří.
Letí mlhou, letí výše nad údolí, vsi a nivy, až kolem nich rozvlnil se hvězd roj divý, skotačivý.
„„Což ty hvězdy!““ Twardowski děl, „„níže leť, chci lidi vidět!““ „Chceš-li – ale nevím věru, zdaž se nebude pán stydět!
Nebo noc je“ – a tu přitom šklebí se ďas pohrdavě... „„Níž!““ Twardowski zahřmí znova. „„Nad městem jsme nyní právě.““
Rázem loď jich klesla níže; v jarní mlze čerstvě padlé Twardowski zřel život města, všecko jako ve zrcadle.
Viděl sály plné lidí v sterých světel bujném plání, i též krčmu, kde nad číší sám se truchlý piják sklání.
Viděl, jak se valí zlato z rukou hráčů na hromady, i též, kterak v chladné jizbě chudé děti hynou hlady.
Viděl hanbu, na kobercích jak se válí celá nahá, i též dívku, která v slzách živůtek svůj strhnout váhá.
Ale jejich vzdušný koráb proč se náhle v letu staví? „Proč si velmožný pán vzdychnul, smím se ptát, co tak ho baví?“
„„Dále, ďase! rychle dále,““ Twardowski tu zahřmí vztekle, „„co zřím, to by zatřáslo mnou i v nejhlubším, sedmém pekle.
Nuže hleď! Tam jizbu chudou v mlze oko rozeznává, děti klečí, matka noční modlitbu jim předříkává.
Nevidíš ty smavé tváře? Neslyšíš ty dětské hlasy? Matko! druhdy na dobrou noc mně též křížkem žehnala jsi!
Dále, ďáble!““ – „Nelze dále, nelze, pane, cos nás tíží, čím to, že náš plášť se stále k oné chýži více níží?“
„„Dále, ďáble, rychle dále! mně to srdce drtí, láme!““ „Cos nám vadí – plášť náš klesá. Hola! rychle! juž to máme.
Věru hlouposť! snadno mohla uvésti nás na záhubu, vy jste plakal, slza vaše uchytla se na obrubu.
A ty slzy – mají váhu... níž nás táhla neustále, sfouk jsem ji – jak hvězda letí...“ A zas hřměli mraky dále!
Cookies on Poetry Cove