Dul vichr věčné Romy ulicemi, vyl v zákampích, třás’ řadou okeniček, a vraty lomcoval a okny všemi. Jak šakal skučel, tu tam hýk’ jak sýček,
ztich na vteřinu v černých oblak moři, jak pad’ by v řasy schlíplých jejích víček. Vráz náhle jako vyplašení oři se rozběh městem zas, šleh v okenici,
za kterou lampa plála v oratoři. Tam svatý Otec bděl, kmet přísných lící, skráň opíraje o své dlaně obě, na klekátku, sám třtina ve vichřici,
jež zakroužila vírem v mhavé kobě, až lampy svit jak zlekán zakomíhal se nárazem, jenž mrtvé budí v hrobě. Řad stínů na zdi protější se míhal,
hru jejich nezřel papež v dumě svojí, v tvar splynuly teď, jenž se vzpjal a zdvíhal, jak pěst by kdosi obrovskou vzpřáh’ dvojí, a stín se k hlavě Innocence dloužil,
jen sáhnout po něm. On však v snů svých roji nic neuzřel, tak se v modlitby své vhroužil a slova jich, jak hojný déšť když kane, se ronila v sluch noci, v nich on toužil:
„Viď, že jsi spokojen s mou vládou, Pane!? Dnes můžeš vlastním výrokům svým věřit, jak já jim věřím, co má, ať se stane! Svým zrakem klidně světa okruh měřit
já mohu a Ty se mnou, člun Tvůj klidně můž’ věků vlny brázditi a čeřit. Saň kacířství již dokonává bídně, pod skálou, nad níž Tvoje Církev trůní,
ó, račiž na mé dílo shlédnout vlídně! V mé tiary se lesku světy sluní a velcí světa z prachu v bázni tyčí a v prosbách dlaně mému ku výsluní.
Ves odboj sklonil dnes šíj tuří, býčí pod mým a Tvým jhem, ale mojí prací, jak zaklet byl by Petrovými klíči. Kde jaká modla, se dnes v popel kácí;
jak zaplanulo Tvoje srdce svaté, když s výše zřel’s, kde každý vzdech se ztrácí! Jak plálo vítězně Tvé slunce zlaté na moře inful bílých, berel křivých,
v nach plášťů, v směsi barev přebohaté na zbroje rytířů na ořích divých, na poutníků bezčetné legiony, tu jásajících a tam tiše snivých,
co z chrámů římských nespočtené zvony se k jubileu plesně rozpoutaly, ve vichru hlasech slyším jejich tóny! Zda sobě sám jsi nezdál se být malý,
Ty chudý druhdy v rybářů svých středu, jak velký mnou Tvůj triumf neskonalý! Ach, promiň, já, všech sluhů sluha, v sledu že k Tobě hlásím se v Tvůj den tak slavný,
já pastýř ovcí, jež jsem zbavil vředů, jež zkrotil jsem v své práci neunavný, je hladce přistřih’, bych je vedl k stáji pod jednu berlu, jak chtěl hlas Tvůj dávný.
Já dokázal, co zdálo se být bájí, den dnešní, když jsem „urbi orbi“ žehnal, můj triumf Tvůj! jsi doma dnes v svém ráji. Dnes usnu sladce. Divý vír se přehnal
přes lebku mou, však ta jak Tvoje skála je pevna, co člun Tvůj jsem v přístav vehnal.“ Tak mluvil k sobě, ale za ním stála ta příšera ze stínu noci stkaná,
pod jejímž dechem v sled i lampa splála. Vstal svatý Otec, šeptnul hosiana! sňal škapulíř a políbiv jej vřele kles’ na lože a spal až v úsvit rána.
Však myšlenky nespaly v jeho čele, ty proti němu v divý boj se shlukly, se potíraly jizby tmou, až v těle chlad cítil divný, srdce jak zvon puklý
až zasténalo vzdechem pustou síní, jak můra, sen, vylétl z jejich kukly. Tmou bředl dlouho, jasně viděl nyní: To Lateránská byla basilika,
stál u oltáře, tiara jej stíní, o berlu opírá se, v sluch mu vniká hrom varhan s jubilejní hymnou davů, lid na kolenách chvěje se a vzlyká.
Sám nad tím mořem pyšnou zvedá hlavu, již chce se v pýchy sladkém moři ztrácet, vtom žalmu jásot v zlou se mění vřavu. Křik děsu! Pilíře by chtěly vracet,
co hymnou létlo k nim, jak bouř když v lese chví stromy, ba se začínají kácet, a pilíř se i oblouk náhle třese, se stropu malta padá, zdi se hroutí,
a místo zpěvu křik se k nebi nese. Jak třtiny větrem tak se sloupy kroutí, lid lomí rukama, krov chrámu padá, lvi heraldičtí řvou, on slyší douti
jak trouby soudu! Z žil mu prchá vláda, chtěl pomoci by – ale nemá síly, zří stropu trhlinou již mračen stáda. Však v tom, co padá chrám, co zástup kvílí,
hle, z klubka těl se postať mnicha zvedá, jest bosonoh a zdrán, ten davem pílí a roste v obra, mystická tvář bledá plá ohněm, mnich své obě ruce vzpřáhne,
plec nastaví a chrámu klesnout nedá. Kam padá zeď, tam bedra svoje nahne, a drží krov žilnatou rukou nahou, po níž se stigma Kristových ran táhne,
a jeho oči hoří svatou vláhou, a jeho síla roste svatým žárem, jenž každou duši činí šťastnou, blahou. A snaha jeho věnčena je zdarem,
neb láska s prostotou jí byla matkou, v klid těmi přešlo, co hrozilo zmarem. Až do rána měl papež pak noc sladkou. Dne druhého když Innocenc vstal třetí,
zřel, jak se roztavila jeho pýcha, a těžkou hlavu měl těch vidin změtí. Když Vatikánských zahrad klenba tichá jej vítala, byl jako dítě zbité.
Tu pod pinií viděl sedět mnicha. Klid nebes v bledé tváři vráskovité; byl zdrán a bosonoh, na jeho ruce hle, stigma Krista plálo hlubě vryté.
V tvář zřel mu papež a se zachvěl prudce, to jeho snu byl bohatýr ten smělý, jenž držel basiliku v zmaru shluce. K těm obrátil se, kdo jej provázeli.
„Kdo je ten muž?“ se ptal, mráz chvěl mu údy, však brzy pochopil, když v odvet děli: „František z Assisi, náš žebrák chudý!“
Cookies on Poetry Cove