Ten drobný netřesk na tvém hrobě
jest od kořínku krvavý;
u noh ti roste, u hlavy,
já lupínků pár utrh’ sobě.
Přes celou zimu hrob tvůj halil,
teď začíná se zelenat,
by do stonku hnal, do poupat,
jak plně se a svěže nalil.
Ten každý list nad věčna strží
má vláhu z tebe, drobounký,
je jako pleť tvá hebounký,
a v kvítkách samé zlato drží.
A nad ním svět mi celý mizí:
Tvé tělo sladké, hebká pleť
jsou drobounký ten netřesk teď,
a zlatý květ, tvé srdce ryzí.