Zas jihnou příkré stěny,
kam slunce paprsk pad,
a hluboký svah Enny
jest jeden květný sad,
sta drozdů zpívá v šero
svých utajených hnizd,
nad nimiž v květů stero
plá smaragdový list.
Já stejně v náruč světlu, tmám
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
Juž kvete lesní víno
i krokus zlatou číš,
kde rosy navršíno,
pozvedá k slunci výš;
v důl orel pouští pero
z azuru, kam se vznes,
zní v hvozdech zdrojů stero
a ze všad zvučí ples.
Kde, dítě mé, jsi, já se ptám,
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
Kol jas, v mé duši přítmí
a slza kalí zrak,
zem duní koles rhytmy,
zřím vůz, jejž táhne drak.
Zem pukla v trhlin stero,
zřím, jak ji k sobě strh,
ji halil v kouř a šero
a v propast s ní se vrh
a zmizel v bezdnu, kam s ní, kam?
Lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!
V tom sama, matka, Země,
jak počasů jde běh,
zřím symbol, mluví ke mně,
tvůj, drahá, cítím dech.
V dráh žití skrytých stero
juž zřím a pronikám,
jas Vesny, Zimy šero
si z tvého losu tkám.
Tak v změně všeho tebe mám,
lkám:
Ó Proserpino, dcero,
ó dcero!